Psát hlasem: klávesnice se pokryla prachem

Dnes jsem natáčel ženě video na telefon – chtěl jsem ukázat, jak mám doma uspořádaný pracovní stůl. Postavil jsem kameru pod úhlem, přejel prstem po klávese F a… na prst se mi nabalila viditelná vrstva prachu. Na číselné řadě je prachu ještě víc. Na klávesách se symboly ({, }, [, ]) – skoro jako na poličce za skříní.

To je fyzické ROI z Commander Flow.

Odkud tolik prachu

Mám mechanickou klávesnici s hnědými spínači. Do září jsem ji jednou týdně vyklepával – sklepal drobky, profoukl, otřel. Teď? Nepamatuju, kdy jsem to udělal naposledy.

Odpověď je jednoduchá: skoro nepíšu. Můj den vypadá takhle:

• 06:30 – káva, otevřu Telegram, všem odpovím hlasem přes zkratku
• 07:00 – Gmail, deset e-mailů v řadě nadiktuju
• 09:00 – pracovní hovor, hlasové poznámky do Obsidianu mezi větami protistrany
• Během dne – Slack, Discord, GitHub issues, všechno hlasem
• Večer – příspěvky na LinkedIn, taky hlasem

Reálné psaní mi zbylo na třech místech: příkazy v terminálu, hesla (jednou denně, a to ne vždy) a klávesové zkratky. Všechno ostatní – Commander Flow.

„Přestal jsem si všímat, že mám klávesnici. Špatný test na prach a dobrý test na nástroj.“

Co mě překvapilo víc než prach

Ticho. Pracuju v pronajatém bytě, máme tenké zdi. Sousedi roky poslouchali moji mechaniku – zvlášť Enter, do toho jsem bušil silněji. Teď v bytě zní jen můj hlas, tiše, dohromady tak 5–10 minut za hodinu. Sousedka zespodu mi při setkání řekla: „U vás se něco změnilo, je úplně ticho.“ Nezačal jsem jí vysvětlovat offline LLM.

Nejsem „hlasový člověk“ a v tom je pointa

Před Commander Flow jsem hlasový vstup nikdy nepoužíval. Siri mě dráždila. Google Assistant taky. Neměl jsem návyk „mluvit se zařízením“. Kdybyste mi v roce 2024 řekli, že přejdu na voice-input, smál bych se.

Co to přepnulo?

Nic neodchází do cloudu. Pracuji s důvěrnými dokumenty klientů. Jakýkoli cloudový diktovník byl pro mě kvůli NDA neproveditelný. Commander Flow točí Whisper a LLM lokálně – můžu diktovat obsah jakékoli smlouvy a být klidný. To boří hlavní bariéru.

Žádné „příkazy“ – obyčejné diktování. Tady neříkám „OK Google, napiš e-mail“. Stiskneš klávesu a mluvíš tak, jak myslíš – přesně to, co bys napsal prsty. Bez wake-wordu, bez rozpačitého rituálu „obracím se na asistenta“.

Co mě zatím trápí

Požádali mě, abych psal upřímně, ne jako reklamu. OK.

Nemůžu diktovat v MHD. Tedy můžu, ale lidé se dívají. Je to můj osobní sociální problém, ne problém softwaru, ale fakt zůstává: na notebooku v kavárně diktuju potichu do límce a vypadá to divně. Řešení – zvyknout si. Po měsíci jsem se přestal stydět.

Při velmi hlučných hovorech zkratka občas nestihne zachytit začátek. Když právě s někým mluvím po telefonu a zároveň diktuju do Slacku – VAD chytí cizí hlas. Vzácný scénář, ale je. Tým pracuje na vázání ke konkrétnímu vstupnímu zařízení.

Vedlejší efekt, se kterým nikdo nepočítal

Začal jsem mluvit líp v životě. Ne rychleji, ne hlasitěji – strukturovaněji. Měsíce každodenního diktování e-mailů a příspěvků mě vytrénovaly formulovat myšlenku jednou větou. Manželka nedávno žertovala, že „už mluvím, jako bych psal“. To bylo dřív, než zjistila, že už nepíšu.

Co zbylo ze staré klávesnice

Ta zaprášená klávesnice na stole pořád stojí. Neuklidil jsem ji, nevyměnil, nepřešel na malou. Potřebuji ji na příkazy, hesla, IDE. Z hlavního nástroje se prostě stal záložní.

Ze samotné aplikace se za rok udělalo spousta věcí, ale právě tohle – proměna hlavního nástroje v záložní – byl nejnečekanější efekt.